Falešná jednota. „Ekumenismus“ je cesta nikam
18. ledna začíná další Týden modliteb za jednotu křesťanů. Tentokrát s tématem „Jedno tělo. Jeden duch. Jedna naděje“ oslavy vyvrcholí 24. ledna v Poznani. Letošní Ekumenický týden je výjimečný, protože je doprovázen mimořádně hlubokou krizí uvnitř anglikanismu a pravoslaví; krizí, která činí skutečné ekumenické úsilí čistě teoretickým.
Ekumenismus naráží na zeď
Katolická církev vede ekumenický dialog již téměř sto let – a v jeho současné podobě, která se zaměřuje na mluvení o „jednotě“, aniž by připomínala jedinečnost pravdy v katolické církvi, již zhruba šedesát let, tedy od konce Druhého vatikánského koncilu.
Nelze však popřít, že letošní Týden modliteb za jednotu křesťanů předpokládá, takříkajíc, mnohem větší sílu naděje než obvykle. V roce 2025 došlo ke dvěma mimořádně osudovým událostem, které výrazně odkládají vyhlídky na sjednocení katolické církve se dvěma společenstvími, do kterých se v tomto ohledu tradičně vkládají největší naděje: s pravoslavnou a anglikánskou.
Krize mezi ortodoxními
Co se stalo? Začnu pravoslavím, protože zde jsou vazby na katolickou církev nejsilnější. Z katolického hlediska se pravoslavní křesťané těší platné apoštolské posloupnosti a udělují důležité svátosti; sdílíme také stejnou víru ve většině klíčových aspektů. Problém je v tom, že Svatý stolec dnes již nemá žádného konkrétního partnera, s nímž by mohl vést závazná jednání o dalším sblížení. To vše je způsobeno obrovským napětím mezi Moskvou a Konstantinopolí.
Pravoslaví nemá jediné centrum moci – funguje na základě starodávného principu patriarchální vlády. Z apoštolských a historických důvodů hrál v pravoslavném světě nejdůležitější roli konstantinopolský patriarcha. Právě mezi ním a římským delegátem došlo v 11. století k výměně exkomunikací, které zpečetily vážné rozdělení mezi východními a západními křesťany. V tomto duchu byly exkomunikace zrušeny i v naší éře – v roce 1965 papežem Pavlem VI. a patriarchou Athenagorem. Problém je v tom, že dnes konstantinopolský patriarcha již nehraje žádnou významnou roli. Ačkoli se snaží reprezentovat celý pravoslavný svět, ve skutečnosti představuje menšinu. Drtivá většina pravoslavných křesťanů je podřízena moskevskému patriarchovi, který s konstantinopolským patriarchou přerušil vazby.
Když tedy papež Lev XIV. na podzim roku 2025 cestoval do Turecka, aby se spolu s konstantinopolským patriarchou Bartolomějem zúčastnil oslav 1700. výročí Nicejského koncilu, tato událost se vůbec nejednala o dialog mezi katolickou církví a pravoslavným světem jako celkem. Do turecké Niceje nikdo z Moskvy nepřijel – patriarcha Kirill, který udržuje úzké vazby s Kremlem a zajišťuje náboženskou propagandu potřebnou k vedení války na Ukrajině, události Nicejského koncilu zcela ignoroval. V této situaci je jakýkoli skutečný katolicko-pravoslavný dialog fikcí. Papež a konstantinopolský patriarcha se sice mohou setkávat, modlit se, publikovat texty a prohlášení – ale pro většinu pravoslavných křesťanů na celém světě to nehraje žádnou významnou roli. Z politických důvodů se katolicko-pravoslavný dialog dostal do slepé uličky a není jasné, zda se to v dohledné budoucnosti změní.
Úpadek anglikanismu
Situace s anglikánismem je možná ještě složitější. Anglikáni jsou protestanti, a jako takoví jsou od katolické církve značně vzdáleni. Chybí jim platná apoštolská posloupnost, neslaví platnou eucharistii a zastávají mnoho morálních názorů, které jsou v rozporu s katolickou vírou. Povolují také svěcení žen. Navzdory tomu se církev s anglikány poněkud více neshoduje než s mnoha jinými protestanty – zejména s tou větví anglikánství, která si v liturgii a doktríně zachovává větší afinitu ke katolicismu (jedná se o různé formy tzv. anglokatolicismu, z nichž nejznámější, i když ne jedinou, je tzv. Vysoká církev). Globální anglikánské společenství se bohužel v roce 2025 zhroutilo. Nejprve se to stalo kvůli požehnání párům stejného pohlaví. Angličtí anglikáni zavedli liturgická požehnání tohoto druhu v prosinci 2024, na což konzervativní anglikáni na globálním Jihu reagovali s pobouřením a značným odstupem od Londýna. „Schizma“ bylo zpečetěno v prosinci 2025. Angličané poté zvolili ženu, Sahru Mullallyovou, za nejdůležitější biskupku anglikánského společenství – biskupku z Canterbury. To představovalo dvojitou provokaci pro anglikánské konzervativce. Zaprvé, značná část anglikánů na globálním Jihu odmítá svěcení žen – přestože nyní měly být ve společenství s arcibiskupkou z Canterbury. Zadruhé, Mullallyová podporuje požehnání párům stejného pohlaví a dříve podporovala přípustnost potratů, což mnoho anglikánů považuje za jasné porušení přirozeného zákona a božského zjevení. Proto v prosinci loňského roku seskupení anglikánů z globálního Jihu oznámilo, že přerušuje společenství s Canterbury. Anglikánské společenství již neexistuje. Existují pouze jednotlivé anglikánské skupiny. Církev nemá jediného partnera pro dialog.
Samozřejmě přetrvávají vážné problémy, pokud jde o další nekatolické komunity. „Klasický“ evropský protestantismus (přítomný i ve Spojených státech) zůstává extrémně kritický vůči autoritě římského biskupa a do značné míry podlehl liberální revoluci. Mezi protestantskými komunitami druhé vlny (jako jsou metodisté, anabaptisté atd.) panuje obrovská fragmentace, která ztěžuje jakýkoli konstruktivní dialog. A konečně, charismatické protestantské komunity, které až příliš často vyznávají pseudo-evangelium prosperity, jsou v mnoha ohledech na protipólu katolické víry – a jsou ještě více fragmentované než protestantské komunity druhé vlny.
Zkrátka není s kým vážně mluvit. Jistě, existují různé ekumenické iniciativy, ale všechno to vypadá čím dál zoufaleji.
Biskup Adam Bab: „Ekumenismus navzdory všemu“
Zeptal jsem se na tuto záležitost biskupa Adama Baba, předsedy Rady pro ekumenismus při Polské biskupské konferenci. 9. ledna se v sídle Polské biskupské konference ve Varšavě konala tisková konference. Ptal jsem se na vyhlídky na dosažení skutečné jednoty v kontextu rozdělení uvnitř anglikánského společenství a mezi pravoslavnými křesťany. Podle biskupa by se otázka dala v jistém smyslu obrátit, vezmeme-li v úvahu, jaká by byla situace dnes, kdyby ekumenismus neexistoval. Podle jeho názoru je ekumenické úsilí připomínkou jednoty všech křesťanů – bez něj by rozdělení bylo ještě hlubší. Biskup prohlásil, že ekumenický dialog by měl být usilován „navzdory všemu“, s vědomím těchto obtíží, ale s vědomím, že je to to nejlepší, co máme.
Kde leží spása?
Nicméně si kladu otázku, jaký je smysl takto chápaného ekumenismu. Z lidského, dalo by se říct i humanistického, hlediska je věc pochopitelná. Udržují se vzájemné kontakty, vedou se rozhovory, navazují se přátelství a vytvářejí se příležitosti ke spolupráci. To je nepochybně lepší než otevřené nepřátelství. Je však třeba mít na paměti, že katolická církev je víc než jen organizace pro řádnou mezilidskou spolupráci. Podstatou církve není starost o příjemné společenské vztahy nebo lepší zítřky, ale starost o spásu lidí – všech lidí.
Přitom podle učení katolické církve je členství v této církvi nezbytné pro spásu. Bůh může skutečně spasit i za jejími viditelnými hranicemi, ale to by se nemělo brát „automaticky“ – křesťan, který se vědomě distancuje od katolické církve, v žádném případě není na své vlastní, jisté cestě do nebeského království. Naopak, je na cestě vzpoury, a to znamená, alespoň objektivně, lpění na „království“ zatracených, i když z nám neznámých důvodů zůstane subjektivně nevinný a Bůh ho zachrání. De internis Ecclesia non judicat – církev nerozhoduje o vnitřních záležitostech. Vidíme, co je objektivní: objektivně pravoslavní křesťané a protestanti nejsou ve společenství s římským biskupem, a proto jsou mimo objektivní oblast spásy.
Sjednocení, o kterém mlčíme
Když Jan XXIII. zahájil Druhý vatikánský koncil, velmi jasně vyjádřil cíl ekumenismu – povzbudit protestanty a pravoslavné, aby přijali autoritu římského biskupa a celé katolické víry. „Katolická církev si přeje ukázat se jako milující matka všem, milostivá, trpělivá matka, plná milosrdenství a laskavosti ke svým odloučeným dětem, která skrze tento ekumenický koncil pozvedá pochodeň náboženské pravdy,“ řekl papež a poukázal na modlitby a vroucí touhy, „skrze které by si křesťané oddělení od Apoštolského stolce přáli sjednotit se“ s katolíky. Papež byl ochoten provést v církvi i hluboké reformy, aby se církev odděleným jevila v novém světle – ale konečným cílem bylo překlenout propast skrze skutečné spojení s Římem.
Tato perspektiva v současném ekumenickém hnutí zcela chybí. Oficiální prohlášení, projevy a dokumenty pouze uznávají existenci různých společenství a vyzývají k modlitbě za jednotu, ale nespecifikují, v čem by tato jednota spočívala. Je však zřejmé, že z katolického hlediska by musela zahrnovat sjednocení všech v církvi.
Jak toho ale lze dosáhnout, když se o tomto cíli již ani nezmiňuje, jako by samotná myšlenka na to, že by se protestanti nebo pravoslavní stali katolíky, byla pro všechny skandální? Příkladem tohoto myšlení je „Ekumenická charta“ – dokument poprvé přijatý v roce 2001 a podruhé, v nové verzi, v roce 2025. Ekumenická charta vznikla jako společná iniciativa katolíků, protestantů a pravoslavných křesťanů; v roce 2025 byl jejím hlavním redaktorem ze strany církve kardinál Grzegorz Ryś. O tomto dokumentu jsem diskutoval v samostatném článku na PCh24.pl. Dovolte mi jen připomenout, že Charta prezentuje jednotu mezi křesťany extrémně vágním způsobem. To samozřejmě není překvapivé, protože dokument vznikl ve spolupráci s nekatolíky – nevyjadřuje učení katolické církve, ale spíše sui generis pankřesťanské „učení“. Nicméně to ještě jednou zopakuji: ekumenismus redukovaný na organizaci zdvořilých setkání má samozřejmě velkou humanistickou hodnotu, nikoli však teologickou; Církev mezitím nejde o humanismus, ale o spásu.
Vysoká cena „humanismu“
Navíc tyto humanistické hodnoty nejsou získávány zdarma, bez jakéhokoli rizika. Naopak: hrozba je skutečná a vážná. Pokud na jedné straně církev říká, že k dosažení spásy je nutné být katolíkem, ale na druhé straně prohlašuje, že Duch svatý působí i v jiných církevních společenstvích a že jsou legitimní křesťanskou cestou, pak máme jednoduchý rozpor. To nelze ignorovat, zejména v době, kdy se jedinečnost katolické církve vůbec nezdůrazňuje, ale spíše se s ní zachází jako s jedním z větších, tradičních „náboženských návrhů“.
Současný ekumenický narativ de facto vytváří specifickou církevní vizi, v níž příslušnost ke katolické církvi a jednota s papežem ztrácejí svůj skutečný význam. Začínají být prezentovány a považovány za „volitelné“, za „možnost“. Tento efekt je logicky nutným důsledkem současného jednání. Dovolte mi uvést příklad: mladí katolíci jdou na komunitní setkání v Taizé. Tam se katolíci a protestanti modlí společně. Nikdo se nesnaží konvertovat; všichni akceptují fakt, že zůstávají v oddělených náboženských „institucích“. Panuje zde bratrská atmosféra, přátelství a důvěra v Boží moc. To vše je velmi krásné a dojemné, ale na dně toho všeho se nevyhnutelně skrývá otázka: bere tu ještě někdo církev vážně? Na jedné straně jsou protestanti katolíkům blízcí a mají možnost konverze na dosah ruky, ale odmítají ji. Na druhé straně mají katolíci protestanty po svém boku, ale ti se jim nijak nesnaží připomenout jedinečnost církve. Takto se pod krásným rouchem Taizé skrývá velký skandál – stejně jako pod rouchem současného ekumenismu obecně.
Proto považuji ekumenické hnutí v jeho současné podobě objektivně za velmi nebezpečné. Tam, kde je pravda o jedinečné spásné moci katolické církve zastřena nebo zcela mizí, odchylujeme se od faktů; navíc se odchylujeme od tradice, kterou nám zjevil Bůh. Buď bereme vážně učení církve o její jedinečnosti a nezbytnosti pro spásu, nebo ho zavrhujeme a předpokládáme, že se počítá pouze křest a nic jiného není nutné. V prvním případě nezapomínejme, že pravoslavní a protestanti potřebují pro svou spásu jednotu s Římem. V druhém případě neváhejme přiznat, že s učením církve už nemáme nic společného a že zachováváme spíše víru pankřesťanství než víru apoštolů.
Důslednost je otázkou upřímnosti – k sobě samému, k bližním, k Bohu.
Pavel Chmielewski
