Kuriální arcibiskup Pozzo: „Nestavte proti sobě dvě formy římského ritu“
Překvapivá slova z Vatikánu: „Nejprve je třeba objasnit rozšířené nedorozumění: předpoklad, že dvě formy římského ritu jsou protichůdné nebo neslučitelné.“
Vatikán (kath.net/pl) „Je nezbytné zlomit ideologické okovy, které staví proti sobě dvě formy římského ritu. Novus Ordo je nepochybně běžnou, univerzální a obvyklou formou katolické liturgie. Forma starého římského ritu je specifická a jedinečná; proto existuje specifická norma, stanovená církevní autoritou, týkající se podmínek, za kterých se má slavit.“ Takto to vysvětluje kuriální arcibiskup Guido Pozzo (na obrázku) v rozhovoru s Niwa Limbu pro anglicko-italský web „Ad Vaticanum“.
Liturgická reforma Druhého vatikánského koncilu by „neměla být chápána jako rozchod s tradiční liturgií, ale spíše jako obnova v rámci podstatné kontinuity. Cesta rozchodu s tradicí, kterou se vydaly velké části církve, bohužel vedla k církevní a liturgické krizi, která trvá dodnes,“ vysvětluje Pozzo a v tomto ohledu cituje kardinála Josepha Ratzingera (budoucího papeže Benedikta XVI.): „Jsem přesvědčen, že krize v církvi, ve které se nacházíme, je z velké části způsobena rozpadem liturgie. … Zbývá se podívat, do jaké míry byly jednotlivé fáze liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu skutečnými vylepšeními, či spíše trivializací, do jaké míry byly pastorálně moudré, či naopak nepromyšlené.“
Pozzo proto prohlásil: „Klíčovou otázkou není obnova, o kterou usiluje koncil, ale její přijetí a konkrétní forma jejího uplatňování v praxi. Kritické poznámky o sporných formách uplatňování nemohou zpochybnit misál, který vydal papež Pavel VI. a později byl se souhlasem papeže Jana Pavla II. znovu vydán potřetí a který i nadále představuje řádnou a univerzální formu slavení eucharistie.“ „Slavení mše svaté ve starém ritu však jistě přispívá k znovuobjevení a jasnějšímu zdůraznění určitých aspektů a doktrín, které hrozí zastíněním chybným nebo trivializovaným slavením reformovaného ritu.“
Pozzo vysvětluje, že například „sociální aspekt eucharistie, tj. eucharistie jako hostina (kterou zdůraznil již Pius XII. v encyklice Mediator Dei a dále ji zdůraznil Druhý vatikánský koncil a liturgické reformy), je tak silně zdůrazňován, že v podstatě obětní charakter eucharistie ustupuje do pozadí. V důsledku toho se zapomíná, že bez oběti není přijímání. Přijímání pramení z Kristovy oběti, nikoli naopak. Aspekt shromáždění a společenské účasti, který je nepochybně zdůrazňován a zviditelněn v liturgických reformách, je někdy zdůrazňován na úkor transcendentního a kristocentrického. Aspekt všeobecného kněžství všech věřících je zdůrazňován na úkor nezastupitelné role služebného kněžství.“ Pozzo konkrétně poukazuje na to, že je „jasné“, že „v textech a liturgických knihách Novus Ordo taková nerovnováha neexistuje; spíše je patrná především ve způsobu, jakým je formováno myšlení křesťanů a také kněží a jak je obřad konkrétně chápán, interpretován a slaven některými.“
Dále kritizuje jednostrannost „konceptu ‚actuosa participatio‘ (aktivní účasti)“, který byl „v liturgické reformě tak silně zdůrazňován“. Tvrdí, že jej nelze „redukovat na vnější činnosti, projevy, slova nebo komentáře, na jakousi ‚sebepomoc‘. Zahrnuje také ticho, které vyjadřuje opravdovou, hlubokou a osobní účast, protože liturgie nevyžaduje libovolnou a přitažlivou kreativitu, ale spíše slavnostní opakování. Proto existuje reálné nebezpečí tohoto kolapsu, této instrumentalizace reformovaného ritu na úkor integrity víry a bohoslužby.“
Kuriální arcibiskup jasně prohlašuje: „Když se mše slaví podle Pavla VI. s věrností, uvědoměním si a vědomím tajemství, duchovní odstup mezi starým římským ritem a reformovaným ritem se jeví mnohem méně výrazný, než by někteří rádi tvrdili.“ Zdůrazňuje také, že „kritika netolerovatelných odchylek a zkreslování liturgie v podobě ‚Novus Ordo‘ – která je často degradována nedbalostí, svévolným vynecháváním rubrik a manipulacemi a ke kterým bohužel stále dochází, částečně podporována neodůvodněnou tolerancí církevních autorit – nesmí vést ke zpochybňování reformované liturgie jako takové.“
Pozzo poté citoval z rozhovoru, který papež Lev XIV. vedl před časem s novinářkou Elise Ann Allenovou. „Svatý otec zdůraznil, že ústřední otázkou není jazyk slavení ani rozdíl mezi starým římským ritem („Vetus Ordo“) a obnoveným misálem „Novus Ordo“, ale spíše schopnost liturgie probudit v duši úctu před živým Bohem. Klíčovým bodem je podle mého názoru dnes to, že se liturgie musí opět stát novým povzbuzením k víře: žít život vycházející ze středu a dynamiky víry, znovuobjevit Boha skrze znovuobjevení Krista, a tak znovuobjevit ústřední postavení křesťanské víry, jak je oslavována v liturgickém tajemství. Osud víry církve se rozhoduje ve vztahu k liturgii (Benedikt XVI.),“ vysvětlil kuriální arcibiskup.
Arcibiskup Pozzo, rodák z terstské arcidiecéze, zpočátku pracoval pro Kongregaci pro nauku víry pod vedením kardinála Josepha Ratzingera a později působil jako tajemník Papežské komise Ecclesia Dei. Zastává také profesuru na Papežské lateránské univerzitě. V letech 2009 až 2012 vedl Pozzo dialogy mezi vatikánskými teology a zástupci Bratrstva sv. Pia X., zaměřené na smíření. Je spoluautorem instrukce Universae Ecclesiae, publikované 13. května 2011, k implementaci motu proprio Summorum Pontificum. Benedikt XVI. ho v roce 2012 jmenoval papežským almužníkem. V roce 2013 papež František znovu jmenoval Pozza tajemníkem Papežské komise Ecclesia Dei, kterou zastával až do jejího rozpuštění v lednu 2019. Poté ho papež František jmenoval členem Kongregace pro svatořečení. V současné době Pozzo také působí jako superintendent pro finanční záležitosti sboru Sixtinské kaple, který hraje gregoriánský chorál i klasickou polyfonii.
