Arcibiskup Sydney: „Obnovte klečící pomůcky v každém kostele, kde chybí.“
Z pastýřského listu arcibiskupa Anthonyho Fishera, OP, ze Sydney v Austrálii, u příležitosti svátku Božího těla:
Klanění se eucharistickému Pánu:
„PŘED BOHEM, KTERÝ NÁS STVOŘIL, POKLENEME“ (Ž 94:6):
Pastýřský list kněžím, řeholníkům a lidu arcidiecéze Sydney
7. června 2026
„Zdroj a vrchol křesťanského života“ – tak popsal eucharistii Druhý vatikánský koncil (Lumen gentium, 11) a tak církev věřila od počátku. V tento velký svátek Božího těla 2026 a s očekáváním Mezinárodního eucharistického kongresu v Sydney v roce 2028 oslavujeme ono tajemství, z něhož církev čerpá svůj život (sv. Jan Pavel II., Ecclesia de Eucharistia, 1): že pod prostým znamením chleba a vína Pán Ježíš dává své tělo a krev, své tělo a duši, své lidství a božství, vše, čím je, to vše je dáno za nás.
Ale co to pro Boha znamená, že se s námi dělí o sebe? Sdílí s námi svou lásku, abychom mohli rozmlouvat s trojitým Bohem a Jeho svatými; tak nám umožňuje milovat a sloužit našim rodinám a přátelům, našim bližním, dokonce i cizím lidem. Sdílí s námi svůj život, když prožíváme, jak pohání naše srdce, provokuje a posiluje, obrací a utěšuje; tak formuje náš charakter a dává nám milost být více a dělat více, než bychom kdy dokázali sami. Sdílí s námi svou pravdu, když Ho vnímáme ve stvoření a přijímáme Ho ve zjevení; tak Jeho moudrost osvěcuje naši mysl, řídí naši vůli a inspiruje naše činy, včetně našeho poslání pro lidstvo.
Bůh s námi sdílí svou lásku, život a pravdu. Ale nejsme jen duchové, mysli a vůle. Jsme tělesné bytosti. A tak Bůh, který se s námi chtěl podělit o všechno, vzal naše tělo (Jan 1,14), spojil se s námi v každém aspektu našeho lidského tělesného života kromě hříchu (Židům 4,15) a nabídl se nám nejen jako myšlenku, pocit nebo inspiraci, ale jako osobu, kterou můžeme přijmout i tělesně. Vylévá na nás a do nás svou milost skrze vody křtu, pomazání svatým olejem při biřmování, jednotělesné spojení svatého manželství, a především v eucharistii, kde je samotné Tělo a Krev Kristova přijímána do našich těl a duší.
Liturgický život je život, který zapojuje celého člověka skrze všechny smysly. Posvátno vidíme v kráse liturgických úkonů, v církevním umění a architektuře, v „hledění“ na Beránka Božího při mši nebo v eucharistické adoraci. Posvátno slyšíme v hlásaném a kázaném Božím slově, v liturgických modlitbách, v posvátných žalmech a písních. Dotýkáme se posvátného ve vodě, kterou jsme pokropeni, ve svátosti, která nám leží na rukou a na jazyku, v doteku našich bratří a sester při znamení pokoje. Posvátno cítíme v kadidle obětovaném jako modlitba a adorace, v vonném křižmatu, v borovicích vánočních a palmách Svatého týdne. Posvátno ochutnáváme v chlebu, který se stává Kristovým tělem, a ve víně, které se stává Jeho krví. Do liturgie jsou zapojeny všechny naše smysly, a stejně tak i naše šlachy: stojíme, sedíme, klaníme se, procházíme procesí a klečíme.
Z těchto fyzických pozic nejjasněji odhaluje klečení to, čemu věříme o Bohu a našem vztahu k Němu. Církev nás zve k pokleknutí, pokud to pro nás bude vhodné, na konci naší lavice, když zdravíme nebo se loučíme s Kristem přítomným v Nejsvětější svátosti na cestě do kostela a z kostela. V Austrálii nám nařizuje klečet po celou eucharistickou modlitbu, kdy si církev připomíná své dějiny a náš osud, přimlouvá se za mnohé potřeby, nabízí Otci velkou Kristovu oběť a je svědkem toho, jak se chléb a víno stávají Kristovým tělem a krví. Církev nás volá k opětovnému pokleknutí v adoraci, když „hledíme na Beránka Božího“, v díkůvzdání po přijímání, v eucharistické adoraci a požehnání. Jsme také povoláni k projevení úcty před přijetím svatého přijímání na mši (GIRM 160). Ve většině případů se tato úcta projevuje hlubokým pokloněním, nicméně mnoho lidí se rozhodne pokleknout, nebo dokonce přijmout přijímání vkleče. Toto je naprosto platná možnost, kterou předpokládá současný misál. Klečení bylo po mnoho staletí v latinské církvi standardní polohou při přijímání svatého přijímání. Oltářní lišty, které v mnoha našich kostelech stále existují, připomínají tento úctivý zvyk. Stejně tak poklekáme před tajemstvím Vtělení, když o některých svátcích recitujeme Krédo, připomínáme Kristovu smrt v Umučení nebo uctíváme kříž na Velký pátek. Můžeme si klidně pokleknout, abychom požádali o sňatek, o biřmování, o rozhřešení, o svěcení, o řeholní slib, o litanie ke svatým nebo o nějaká požehnání. V Tantum Ergo, zpívaném při požehnání Nejsvětější svátosti, nám svatý Tomáš Akvinský připomíná, že tam, kde naše smysly a rozum selhávají před tak velkým tajemstvím, musí naše víra a samotné tělo nahradit pokleknutím.
Modlitební pozice jsou samozřejmě částečně kulturní záležitostí: některá náboženství stojí nebo se hluboce naklánějí. A lidé mají někdy dobré důvody, proč místo toho stát nebo sedět. Ale přinejmenším v západním křesťanství je v posledních 1500 letech zvykem klečet, kde je to možné, při soukromé modlitbě a v posledním tisíciletí při modlitbě veřejné.
Někteří lidé si myslí, že klečení je ponižující, je to plazivost otroka, projev zoufalství, kajícnosti, ba dokonce sebenenávisti. Považují to za nehodné pro děti Boží nebo za něco, co je v rozporu s moderním cítěním „neklanět se nikomu“. Možná na tomto základě byli klečící v některých kostelech odstraněni z lavic a zpovědnic a lidem bylo dokonce nařízeno, aby neklekali.
Přesto má klekání pro nás svou historii. V Písmu znamená klekání mnohem víc než jen pokání. Mojžíš se poklonil před hořícím keřem (Ex 3,1–6). Šalomoun poklekl při vysvěcení chrámu (1 Král 8,54; 2 Paralipomenon 6,13). Daniel poklekl, aby se pomodlil v soukromí svého pokoje (Dan 6,11). Mudrci se hluboce uklonili před malým králem (Mt 2,11). A žalmista nás všechny vyzývá, abychom učinili totéž: „Pojďte, pokloněme se a poklekněme, poklekněme před Bohem, který nás stvořil“ (Ž 95,6).
V Novém zákoně je klečení před Ježíšem běžné a nikdy neznamená ponižující. Nejčastěji se jedná o prosebný postoj, zejména za uzdravení: malomocný nebo krvácející žena hledající uzdravení (Mk 1,40; 5,33; srov. Mt 15,30), rodič prosící za své dítě nebo úředník za svého služebníka (Mk 5,22; 7,25; Lk 8,41; srov. Sk 9,40), Marie truchlící nad smrtí svého bratra Lazara (Jan 11,32). Někdy je to gesto díkůvzdání, jako když se jeden vděčný malomocný vrátil a poklekl před Kristem (Lk 17,16); slovo, které tam používá svatý Lukáš, je εὐχαριστῶν, odkud pochází naše slovo „eucharistie“.
Pokleknutí je také vyjádřením úcty a uctívání, jako u Petra po zázračném úlovku ryb (Lk 5,8), nebo u učedníků při Proměnění (Mt 17,6; srov. Jan 18,6), nebo u ženy, která pomazala Ježíšovy nohy (Lk 7,38 a násl.; Jan 11,2; 12,3 a násl.), nebo u těch, kteří se setkali se Zmrtvýchvstalým Pánem (Mt 28,9). Svatý Pavel shrnuje tuto úctu ke Kristu ve svém listu Filipanům: „Ve jménu Ježíšově ať poklekne každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí“ (Flp 2,10).
V noci před svým utrpením Ježíš předvedl eucharistické pokleknutí, když poklekl, aby umyl nohy svým učedníkům (Jan 13,1), a poté, co nám v eucharistii dal vše, co měl, vyšel do tmy, aby se modlil, poklekl v úzkosti (Lk 22,41) a požádal své učedníky, aby s ním hodinu bděli (Mk 14,37). Když si „vytvoříme svatou hodinu“ modlitbou před Nejsvětější svátostí, nebo alespoň několik svatých minut, můžeme alespoň na část času pokleknout jako evangelijní vyjádření díkůvzdání a důvěry, adorace a úcty, pokání a potřeby, čistého společenství s Ježíšem.
V tento slavnostní svátek Božího těla a v rámci přípravy na Mezinárodní eucharistický kongres vyzývám všechny naše věřící duchovní, řeholníky i laiky:
Být pravidelný na mši
Dobře se připravit na mši svatou skrze zpověď, dodržování hodinového eucharistického půstu, tichou modlitbu před mší a pozornost k srdci při kajícném obřadu
Abychom po mši důstojně poděkovali
Najít si čas a nadšení k uctívání eucharistického Pána ve mši i mimo ni
Účastnit se farních a arcidiecézních pobožností, jako je adorace, požehnání a procesí
Zamyslet se nad tím, jak byste mohli uskutečnit a sdílet to, co jste přijali při eucharistii, s okolním světem.
Také se ptám našich farních duchovních:
Buďme štědří a otevírejme naše kostely každý den na delší dobu, jak o to naši věřící žádali na nedávné synodě v Sydney.
Nabízet alespoň jednu svatou hodinu každý týden v každé farnosti a spolupracovat se sousedními farnostmi na zvýšení dostupnosti modlitby před Nejsvětější svátostí, včetně kaple s trvalou adorací v každém děkanátu
Zamyslet se s vaší komunitou nad dalšími způsoby, jak bychom mohli v našich srdcích, domovech a farnostech podporovat modlitebního, na Krista zaměřeného a misionářského ducha
Obnovit klekátka v každém kostele, kde chybí
Učit věřící vhodné pozice, jak jsou uvedeny v liturgických rubrikách, a povzbuzovat je k jejich zaujímání při bohoslužbách a soukromých modlitbách, aby naše těla v jejich zbožných skutcích podporovala a vyjadřovala naše srdce.
Klečíme v adoraci nebo díkůvzdání, abychom prosili o milosrdenství a uzdravení, ale Bůh nás nenechává na kolenou donekonečna. Pozvedá nás a posílá nás ven. Izajáš v úžasu klečel před Božím trůnem a slyšel slova: „Koho mám poslat?“; pak ke svému vlastnímu úžasu zjistil, že odpovídá: „Hle, Pane, pošli mne“ (Iz 6,8). Petr padl na kolena před Pánem a bylo mu řečeno: „Neboj se, odteď budeš lovit lidi“ (Lk 5,10). V Emauzách dva učedníci poznali Pána v „lámání chleba“ a ihned poté se eucharistie vznesla a vrátila se do Jeruzaléma, aby hlásala vzkříšeného Krista (Lk 24,30-35). Při Nanebevstoupení padli učedníci v uctívání před Kristem a bylo jim řečeno, aby vstali a šli – „Jděte a získávejte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“ (Mt 28,16–20).
Bohoslužba a poslání jsou neoddělitelně spjaty; eucharistická modlitba a eucharistický život. Klečíme, abychom Ho poznali, a pak povstáváme, abychom Ho zveřejnili. Pane, dej nám milost Tě s úctou přijmout, opravdově Tě uctívat a sloužit Ti s obnoveným srdcem.
S mým požehnáním k tomuto krásnému svátku,
Váš v Kristu, našem eucharistickém Pánu.
