Kardinál Eijk obviňuje synodální zprávu o homosexualitě z podkopávání katolické nauky
Kardinál Willem Eijk ostře kritizoval zprávu vypracovanou Studijní skupinou č.j. 9 Synody o synodalitě a obvinil její autory z podkopávání morálního učení církve, zvláště v otázkách souvisejících s homosexualitou.
V analýze publikované na portálu National Catholic Herald arcibiskup Utrechtu upozorňuje, že dokument zavádí „nebezpečné dvojznačnosti“ v katolické nauce a otevírá dveře reinterpretacím neslučitelným s neměnným učením církve o sexualitě, manželství a morálním zákoně.
Eijkovo vystoupení přichází uprostřed rostoucí polemiky vyvolané zprávou koordinovanou kardinálem Carlosem Castillom, arcibiskupem z peruánské (sic!) Limy, zejména kvůli svědectvím homosexuálních „manželů“ zahrnutým v textu. Nizozemský kardinál zvláště kritizuje, že zpráva bez opravy reprodukuje tvrzení, podle kterých by hřích nespočíval v samotném homosexuálním vztahu, ale v „nedostatku víry v Boha, který chce naše naplnění“. Podle kardinála Eijka toto tvrzení přímo odporuje katolické nauce.
"Homosexuální skutky jsou ve své podstatě špatné; toto je již ustálená katolická nauka," prohlašuje nizozemský prelát. Kardinál zároveň obviňuje autory zprávy z úmyslného vnášení doktrinálního zmatku tím, že tato svědectví prezentují bez vysvětlení a bez odkazů na Katechismus katolické církve.
Dalším bodem, který arcibiskup Utrechtu ostře kritizuje, je způsob, jakým zpráva přistupuje k apoštolátu schválenému církví, který doprovází osoby s přitažlivostí ke stejnému pohlaví a pomáhá jim žít v souladu s křesťanskou čistotou. Podle Eijka zpráva implicitně naznačuje, že homosexuální vztahy mohou být normalizovány v rámci života církve, což považuje za neslučitelné s neměnným katolickým učením.
Kromě konkrétních otázek homosexuality Eijk kritizuje i celkový přístup dokumentu, který podle něj nahrazuje morální nauku modelem zaměřeným výlučně na osobní zkušenosti a procesy „vzájemného naslouchání“. Kardinál zvláště odmítá, že autoři zpochybňují uplatňování univerzálních morálních norem a představují nauku jako něco „rigidního“ nebo pouze „abstraktní“. Tento způsob pastorálního přístupu nakonec oslabuje morální pravdu a vytváří dojem, že učení církve lze měnit podle kulturních okolností nebo subjektivních zkušeností.
„Pravdy o manželství a sexualitě ustanovil Bůh jednou provždy,“ říká kardinál Eijk.
Kardinál zároveň připomíná, že Jan Pavel II. již podobné přístupy odsoudil v encyklice Veritatis s plendor , kde odmítl takzvaná „pastorační řešení“ odporující Magisterii: „Nauku nelze revidovat prostřednictvím synodálních procesů,“ dodal kardinál.
Kardinál Eijk varuje, že důsledky této zprávy daleko přesahují debatu o homosexualitě. Podle jeho názoru relativizování univerzálních morálních norem nakonec zasahuje celé etické učení církve včetně obrany lidského života. Proto se domnívá, že dokument musí být „rozhodně odsouzen“, a tvrdí, že řada kardinálů a biskupů již připravuje námitky adresované římskému magisterii.
„Učení církve nepodléhá revizi prostřednictvím synodálních procesů,“ uzavírá nizozemský kardinál. „Je to pravda, která nás činí svobodnými.“
Z pohledu katolické tradice vystoupení kardinála Eijka představuje obranu klasického chápání katolické morálky, podle něhož církev není vlastníkem zjevení, ale jeho strážcem. Katolická tradice často upozorňuje, že morální učení o sexualitě nebylo vytvořeno moderními papežemi ani disciplinárními komisemi, ale vychází ze Písma svatého, církevních Otců, scholastické teologie a nepřetržité tradice Magistérie. Proto pokusy o jazykové „změkčování“ objektivního hříchu jsou nebezpečným krokem, který může vést k relativizaci celé katolické morálky, nejen v otázce homosexuality, ale také manželství, rozvodu, antikoncepce či ochrany nenarozeného života.
Skutečná katolická nauka rozlišuje mezi člověkem a skutkem. Církev učí o důstojnosti každé lidské osoby, ale zároveň říká, že ne všechny touhy nebo vztahy jsou morálně dovoleny. Je třeba pomáhat sodomitům žít křesťanský ideál čistoty podobně, jako je čistota požadovaná od svobodných heterosexuálů, seminaristů či zasvěcených osob. Kritici synodálního dokumentu se obávají, že pokud se hřích začne popisovat pouze jako „nedostatek autenticity“ nebo „neúspěšná seberealizace“, ztratí se samotný pojem objektivního morálního zákona.
Z konzervativního pohledu je důležitý i širší historický kontext. Tradice často připomíná, že mnohé krize v dějinách církve začínaly tím, že se neměnily dogmata přímo, ale nejprve se měnil jazyk, pastorální praxe a způsob interpretace. To, co bylo v jedné generaci označováno jako „pastorační výjimka“, se v další generaci často začalo chápat jako nové pravidlo. Proto Eijkovy odkazy na encykliku Veritatis s plendor tradiční katolíci vnímají jako připomenutí, že katolická morálka nestojí pouze na subjektivním prožívání člověka, ale na přesvědčení, že pravda o dobře a špatně existuje nezávisle na náladách epochy či kulturního tlaku.
Branislav Krasnovský
Z droj: I nfo V aticana, titulní obrázek, zdroj – snímek obrazovky, youtube.com
